Němečtí odkrývači míst posledního odpočinku jsou už spolehliví snad skutečně málem jako sama smrt. Ve své novodobé a letos už vlastně desetileté historii (počítáno samozřejmě od alba „The Reaper“ z roku 1993) nás pravidelně, s maximálně dvouročním odstupem, zásobují novými alby a stejně tak neochvějně na nich neslevují ze svého perfekcionalismu ani co by se za nehet vešlo, takže v naznačených časových dimenzích máme stejně pravidelně možnost pochutnávat si na jejich g(e – u, možno dosadit dle vlastní libovůle)rmánském heavy – speed metalu, ve své podstatě hodně svojském a relativně velmi originálním. A co jiného je i smrt, jinak spolehlivost sama, že, než také hodně svojská a relativně velmi originální záležitost. Čerstvá novinka z hřbitovních luhů a hájů, opus „Rheingold“, je na tom ve všech popsaných směrech znovu podobně.

V minulosti hojně překopávaná sestava (v níž si své klíčové místo stabilně drží zpěvák – křikloun Chris Boltendahl, jediný zakládající člen) tentokráte vydržela nezměněná od poslední nahrávky „The Grave Digger“ (2001) a určitě i to bude jedním z důležitých faktorů, majících vliv na formování nahrávky samotné. A to i přesto (nebo možná právě proto, čert se v tom vyznej), že Manni Schmidt kytarově vyrostl v německých souputnících RAGE, jejichž rukopis je tomu hrobnickému samozřejmě na hony vzdálený, protože minulost na něm znovu není téměř vůbec znát a striktně se drží kytarového a riffového předpisu, podle nějž GRAVE DIGGER již léta fungují. RAGE z Manniho nikde vysloveně nevyčuhují a dají se vycítit snad jen z jeho hodně širokého melodického přehledu (a zřejmě širšího než měl přechůdce Uwe Lulis), projevujícího se především v rozmanitých a téměř trojrozměrně barevných sólech, ke kterým si kapela v minulosti nacházela cestu o poznání hůře. Takto Schmidt sólově čaruje v každé z deseti přítomných skladeb a je to opravdová pastva pro uši. Jako v titulní „Rheingold“, jež po intru „The Ring“ rozkvétá v nejdůležitější okamžik celého alba, ovšem nejen z důvodu kytarového sóla. Má totiž až neskutečný švih a břink, kdy se za užití tradičních kytarových postupů ve slokách vyšvihne k nečekaně nadýchanému refrénu, který, pouze s klávesami, krátkým kytarovým zabrknutím a pulsující baskytarou, dokáže vytvořit skutečně fascinující atmosféru. Skladba jako hrom, jedna z nejmocnějších, dá-li se to tak říci, kterou kdy GRAVE DIGGER stvořili, a samozřejmě také dokonalé provedení vlastní metalové tváře, na níž kapela sází i na zbytku alba, tu s menším, povětšinou však s větším úspěchem, čímž je myšlen výrazně odlišený a melodičtější refrén a sólo od hrubě sekaného riffového zbytku té které skladby. Jako ve výborné „Valhalla“, jako v „Giants“, oproti prvně jmenované skladbě nudné až ubíjející (snad kromě ´fanfárové pasáže´ s nezbytnou kytarovou vyhrávkou a sólem), protože v jejím refrénu se neděje ale vůbec nic zajímavého a Boltendahl se zmůže jen na suché deklamování „Giants – Giants“ a jako v „Dragon“, kde je zase naopak v refrénu hysterický nádech a zabarvení Boltendahlova vokálu velmi emotivní a silné. U některých riffů se vám možná bude zdát, že jste je už někdy slyšeli (oblíbený houpavý podtón „Sword“), ale takové zdání vás nejspíš jen klame (jak také jinak u GRAVE DIGGER), místy vás pak dozajista osloví nenásilné a vítané užívání jakýchsi orchestrální vsuvek (intro „The Ring“, „Giants“, „Dragon“ nebo „Murderer“), navozujících více než zdatně mystickou atmosféru zpracovávaného konceptu, klasiky „Prsten Nibelungů“. A když vyvrcholení celého alba, grandiózní finále „Twilight Of The Gods“, vyústí v téměř přesné naplnění někdejší časové kvóty pro dlouhohrající desku, zbude vám ve zvukovodech ještě dlouho příjemná příchuť čehosi opravdu povedeného, nevyčpělého (byť ovšem nikterak překvapivého, ale nešť), a v rámci možností maximálně příjemně štiplavého. Čehosi, čemu při určité konstelaci chuťových pohárků a znalosti kuchaře a možností současné kuchyně, nelze zkrátka v žádném případě odolat. Ostatně, stejně tak jako smrti.